40. Vysvobození Božího lidu
Až bude zrušena ochrana, kterou dnes poskytují státní zákony lidem, kteří respektují Boží zákon, vznikne současně v různých zemích hnutí usilující o jejich záhubu. Až se přiblíží nařízením stanovená doba, lidé se spojí, aby zničili nenáviděnou sektu. Rozhodnou se zasadit jí jedné noci rázný úder, který umlčí jejich projevy nesouhlasu a kritiky.
Boží lidé - někteří ve vězeňských celách, jiní v osamělých úkrytech v lesích a v horách - budou prosit o Boží ochranu, zatímco skupiny vojáků, podněcované padlými anděly, se je budou snažit zničit. Právě ve chvíli největšího nebezpečí Bůh zakročí, aby vysvobodil své vyvolené. Pán slíbil: "Dáte se do zpěvu jako v noci, kdy se zasvěcuje svátek, srdce se naplní radostí jako tomu, kdo jde ... na Hospodinovu horu, ke Skále Izraele. Hospodin se ohlásí svým velebným hlasem, dá pocítit svou dopadající paži v prudkém hněvu, v plameni sžírajícího ohně, blýskáním a průtrží mračen a kamenným krupobitím." (Iz 30,29.30)
Davy zlých lidí se budou chystat vrhnout se na své oběti s vítězoslavným pokřikem, s posměchem a proklínáním, ale vtom padne na zemi hustá mlha, černější než nejtemnější noc. Pak se na nebi objeví duha, zářící slávou Božího trůnu, a bude se zdát, že obklopuje každý hlouček modlících se lidí. Rozzuřené davy se náhle zastaví. Jejich posměšný křik ustane. Zapomenou, proti komu směřovalo jejich vražedné běsnění. S hroznými předtuchami budou sledovat znamení Boží smlouvy a budou se chtít skrýt před její pronikavou září.
Boží lid uslyší jasný a příjemný hlas: "Pohleďte!" Když vzhlédnou k nebi, uvidí duhu zaslíbení. Černé, zlověstné mraky zastírající oblohu se rozdělí a Boží lid se bude upřeně dívat do nebe jako kdysi Štěpán, Uvidí Boží slávu a Syna člověka sedícího na Božím trůnu. Na jeho těle postřehnou známky jeho pokoření a stejně jako andělé uslyší prosbu určenou Otci: "Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já." (J 17,24) Znovu zazní lahodný a vítězoslavný hlas: "Přicházejí! Přicházejí! Svatí, nevinní a neposkvrnění. Zachovali mé slovo a vytrvali, proto budou žít mezi anděly." Z bledých a třesoucích se rtů lidí, kteří se pevně drželi své víry, zazní vítězoslavné zvolání.
Uprostřed noci Bůh projeví svou moc a vysvobodí svůj lid. Objeví se slunce a rozzáří se v plné síle. V rychlém sledu se budou ukazovat znamení a divy. Bezbožní budou hledět s hrůzou a zděšením na to, co se bude dít, zatímco spravedliví lidé budou sledovat se slavnostní radostí znamení svého vysvobození. Bude se zdát, jako by se celá příroda vyšinula ze svého řádu. Voda přestane téct. Těžká temná mračna budou stoupat vzhůru a narážet na sebe. Uprostřed rozbouřeného nebe se objeví jedno místo nepopsatelného jasu. Z něho zazní silný Boží hlas a prohlásí: "Stalo se!" (Zj 16,17)
Tento hlas otřese nebem i zemí. Nastane "hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi," tak silné to bude zemětřesení (Zj 16,17.18). Bude to vypadat, jako by se obloha otvírala a zavírala a jako kdyby jí probleskovala sláva od Božího trůnu. Hory se budou třást jako třtina ve větru a rozervané skály budou padat na všechny strany. Bude znít burácení, jako kdyby přicházela bouře. Moře se bude bouřlivě vzdouvat. Bude znít jekot uragánu jako hlas démonů při ničení. Celá země se bude kymácet a vzdouvat jako mořské vlny. Její povrch bude pukat. Bude to vypadat, jako by se hroutily její základy. Celá horstva se budou propadat do země. Obydlené ostrovy zmizí. Přístavy, které se bezbožností podobaly Sodomě, pohltí rozběsněné moře. "Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu." Veliké kroupy, těžké "jako cent", vykonají dílo zkázy (Zj 16,19.21). Nejpyšnější města se ocitnou v troskách. Nádherné paláce, pro které velcí muži světa obětovali své majetky, aby se proslavili, se zhroutí před jejich očima. Zdi vězení se rozestoupí a Boží lid, který v nich byl vězněn pro svou víru, bude vysvobozen.
Hroby se otevřou a "mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze" (Da 12,2). Všichni, kdo zemřeli s vírou v poselství třetího anděla, vyjdou z hrobu oslaveni, aby slyšeli Boží smlouvu pokoje spolu s těmi, kdo zachovávali Boží zákon. Také "ti, kdo ho probodli" (Zj 1,7), kdo se vysmívali smrtelnému zápasu Ježíše Krista a zesměšňovali jej, i nejzarputilejší odpůrci jeho pravdy a jeho lidu budou vzkříšeni, aby ho spatřili v jeho slávě a aby uviděli, jakou odplatu dostanou věrní a poslušní.
Oblohu budou stále pokrývat husté mraky, občas však prorazí mračnou clonu slunce podobné trestajícímu oku Hospodina. Z nebe budou vyšlehovat oslnivé blesky a celá země bude v jednom ohni. Dunění hromu budou přehlušovat ještě tajemné a hrůzu nahánějící hlasy, které budou ohlašovat úděl bezbožných lidí. Všichni nebudou rozumět pronášeným slovům, dobře jim však porozumí falešní učitelé. Před krátkou chvílí byli tak bezstarostní, pyšní, projevovali tolik odporu a horlivosti v krutém pronásledování lidí, kteří zachovávali Boží přikázání, a teď jsou úplně ohromeni a třesou se strachy. Jejich nářek bude přehlušovat běsnění živlů. Padlí andělé uznají Kristovo božství a budou se třást před jeho mocí. Lidé budou žádat o milost a padat na zem v nevýslovné hrůze.
Když starozákonní proroci ve vidění sledovali den Božího soudu, volali: "Kvilte, blízko je den Hospodinův, přijde od Všemocného jak zhouba." (Iz 13,6) "Zalez do skal, schovej se v prachu ze strachu před Hospodinem, před jeho velebnou důstojností! Ponížen bude zpupný pohled člověka, sehnuta bude lidská povýšenost; v onen den bude vyvýšen jedině Hospodin. Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a povýšenost, na všechno, co se povznáší - to bude sníženo." "V onen den člověk předhodí potkanům a netopýrům své bůžky stříbrné i bůžky zlaté, které mu vyrobili, aby se jim klaněl. Zaleze do skalních rozsedlin a do strží ve skaliskách ze strachu před Hospodinem, před jeho velebnou důstojností, až povstane, aby nahnal zemi strach." (Iz 2,10-12.20.21)
Průrvou v oblacích proniká záře hvězdy, jejíž jasnost roste ve tmě čtyřnásobně. Pro věrné je to svědectví o naději a radosti, pro přestupníky Božího zákona o přísnosti a hněvu. Lidé, kteří obětovali pro Ježíše Krista všechno, budou nyní v bezpečí, jako by byli schováni v úkrytu Božího paláce. Prošli zkouškou a před světem i před lidmi, kteří odmítli pravdu, dosvědčili svou věrnost Spasiteli, který za ně zemřel. Lidé, kteří zůstali věrní i tváří v tvář smrti, prožijí podivuhodnou změnu. Najednou budou vysvobozeni z hrozné krutovlády lidí podobných démonům. Jejich tváře, před chvílí bledé, úzkostné a vyhublé, budou nyní zářit úžasem, vírou a láskou. Z jejich úst zazní vítězoslavný chvalozpěv: "Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou!" (Ž 46,1-3)
Zatímco bude k nebi znít projev jejich důvěry, mraky ustoupí a objeví se hvězdné nebe, nevýslovně zářící v porovnání s černou a zlobnou oblohou po obou stranách. Z otevřených bran bude zářit sláva nebeského města. Pak se na obloze ukáže ruka držící dvě kamenné desky složené na sobě. Prorok prohlásil: "Nebesa hlásají jeho spravedlnost, Bůh sám bude soudcem." (Ž 50,6) Svatý zákon, projev Boží spravedlnosti, byl vyhlášen ze Sinaje jako pravidlo života za hromů a v ohni, nyní je lidem představen jako měřítko soudu. Ruka desky otevře a lidé na nich uvidí přikázání Desatera, zaznamenaná jakoby ohnivým perem. Slova budou tak zřetelná, že je bude moci přečíst každý. Paměť se oživí, temno pověr a falešných nauk bude z myslí lidí odstraněno a všichni obyvatelé světa uvidí deset krátkých, výstižných a pádných Božích výroků.
Není možné popsat, jakou hrůzu a zoufalství budou prožívat lidé, kteří pošlapávali Boží požadavky. Pán jim dal svůj zákon, mohli jím posuzovat své povahy a poznat své nedostatky, když ještě měli příležitost k pokání a nápravě. Chtěli však získat přízeň světa, proto nerespektovali požadavky zákona a učili druhé jak je přestupovat. Snažili se přimět Boží lid, aby zneuctíval Boží sobotu. Nyní budou odsouzeni zákonem, kterým pohrdali. Naprosto jasně pochopí, že se nemají na co vymlouvat. Vybrali si, komu chtějí sloužit a koho uctívat. "Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce." (Mal 3,18)
Nepřátelé Božího zákona, duchovními počínaje a posledním členem konče, pak nově pochopí, co je pravda a povinnost. Příliš pozdě poznají, že sobota čtvrtého přikázání je pečetí živého Boha. Příliš pozdě poznají pravou podstatu svého falešného dne odpočinku, příliš pozdě poznají, na jak vratkém základu stavěli. Zjistí, že bojovali proti Bohu. Náboženští učitelé vedli lidi do záhuby, ale tvrdili, že je vedou do Božího ráje. Teprve v den konečného účtování bude zřejmé, jak velkou odpovědnost měli představitelé a duchovní různých církví a jak hrozné následky přinesla jejich nevěra. Teprve ve věčnosti budeme schopni správně docenit ztrátu jediného života. Lidé, kterým Pán řekne: "Odejdi ode mne, zlý služebníku!", budou v hrozném postavení.
Z nebe zazní Boží hlas, oznamující den a hodinu druhého příchodu Ježíše Krista a vyhlašující Božímu lidu věčnou smlouvu. Jeho slova se budou po zemi rozléhat jako dunění nejsilnějšího hromu. Boží lid bude stát a naslouchat s očima upřenýma vzhůru. Jejich tváře bude osvěcovat Boží sláva a budou zářit podobně, jako zářila tvář Mojžíše, když sestoupil ze Sinaje. Bezbožní lidé se na ně nebudou moci dívat. A když Bůh vysloví požehnání nad lidmi, kteří jej ctili tím, že zachovávali jeho svatou sobotu, ozve se mohutné vítězoslavné zvolání.
Brzy poté se na východě objeví malý černý obláček velikosti asi poloviny mužské dlaně. Bude to oblak, který obklopuje Spasitele a z dálky se jeví jako zahalený ve tmě. Boží lid bude vědět, že je to znamení Syna člověka. V uctivém tichu budou lidé sledovat, jak se přibližuje k zemi, jak je stále světlejší a nádhernější, až z něj bude velký bílý oblak, jehož základem je sláva podobná stravujícímu ohni, nad nímž se klene duha úmluvy. Pán Ježíš přijde jako mocný dobyvatel. Už ne jako "Muž bolesti", aby pil trpký pohár hanby a utrpení, ale jako vítěz na nebi i na zemi, aby soudil živé a mrtvé. "Ten, který má jméno Věrný a Pravý, ... soudí a bojuje spravedlivě." A "nebeská vojska" (Zj 19, 11.14) ho následují. S nebesky krásnými chvalozpěvy ho na jeho cestě bude doprovázet nespočetný zástup andělů. Bude se zdát, že celá obloha je plná zářících postav, "deseti tisíci desetitisíců a tisíci tisíců". Lidský jazyk nedokáže tento obraz popsat, mysl smrtelníka není schopna vnímat takovou nádheru. "Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů. Září jako světlo." (Abk 3,3.4) Když se živý oblak přiblíží, všichni lidé uvidí Pána života. Jeho svatou hlavu nebude trýznit trnová koruna, jeho čelo bude zdobit diadém slávy. Jeho tvář bude zářit oslňujícím jasem poledního slunce. "Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů." (Zj 19,16)
V jeho přítomnosti jsou "všechny tváře sinalé". Na ty, kdo odmítli Boží milost, padne hrůza věčného zoufalství. "Ztratili odvahu, kolena se třesou..., tváře všech zbledly." (Jr 30,6; Na 2,11) Spravedliví budou s chvěním volat: "Kdo obstojí?" Andělé přestanou zpívat a nastane chvíle posvátného ticha. Pak zazní hlas Pána Ježíše: "Má milost vám stačí." Tváře spravedlivých se rozjasní a jejich srdce naplní radost. Andělé se budou ještě více přibližovat k zemi a začnou znovu zpívat.
Král králů bude sestupovat na oblaku, zahalen v plameny ohně. Nebe se svine jako svitek, země se bude před ním třást, všechny hory a ostrovy se budou pohybovat. "Přichází Bůh a nehodlá mlčet. Před ním jde oheň sžírající, vichřice běsní kolem něho. Nebesa shůry i zemi volá, povede při se svým lidem." (Ž 50,3.4)
"Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: 'Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!' Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?" (Zj 6,15-17)
Utichne posměch, lživá ústa zmlknou. Ustane řinčení zbraní a bitevní vřava, zmizí "každý plášť vyválený v prolité krvi" (Iz 9,4). Není slyšet nic jiného než modlitby a pláč a naříkání. Z úst těch, kteří se krátce předtím posmívali, zní volání: "Přišel veliký den Božího hněvu a kdo bude moci obstát?" Bezbožníci prosí, aby je skály a hory pohřbily, aby se nemuseli setkat s Bohem, kterým pohrdali a kterého odmítali.
Znají ten hlas, který proniká sluchem mrtvých. Jak často je laskavě a naléhavě volal k pokání. Jak často ho slyšeli v úpěnlivých prosbách přítele, bratra, Vykupitele. Pro ty, kdo odmítli Boží milost, je to hlas odsouzení, i když je tak dlouho žádal: "Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít?" (Ez 33,11) Jak by si přáli, aby tento hlas nikdy dříve neslyšeli! Pán Ježíš jako ztělesněná moudrost říká: "Volala jsem, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání." (Př 1,24.25) Jeho hlas v nich vyvolává vzpomínky, které by rádi vymazali, výstrahy, kterými pohrdli, pozvání, jež odmítli, příležitosti, které nevyužili.
Budou mezi nimi lidé, kteří se posmívali Ježíši Kristu v jeho ponížení. S neodolatelnou mocí k nim znovu promluví slova, která trpící Spasitel pronesl, když ho velekněz podrobil přísaze: "Uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." (Mt 24,64) Nyní ho vidí v jeho slávě a uvidí ho sedět po Boží pravici.
Lidé, kteří se vysmívali jeho tvrzení, že je Boží Syn, nyní úplně oněmí. Bude tu stát nadutý Herodes, který se posmíval královskému titulu Ježíše Krista a přikázal posmívajícím se vojákům, aby ho korunovali za krále. Budou tu stát vojáci, kteří ho bezbožnýma rukama oblékli do rudého pláště, vložili mu na hlavu trnovou korunu, do ruky mu dali třtinu jako žezlo a s rouháním se mu klaněli. Muži, kteří týrali Pána života a plivali po něm, se nyní budou odvracet od jeho pronikavého pohledu a budou se snažit utéct z jeho přítomnosti. Lidé, kteří zabíjeli hřeby do jeho rukou a nohou, voják, který probodl jeho bok, budou nyní hledět na jeho jizvy s hrůzou a výčitkami.
Se strašnou přesností si budou kněží a představitelé lidu vzpomínat na to, co se odehrálo na Golgotě. S hrůzou a děsem si vzpomenou, jak se ďábelsky radovali, potřásali hlavami a volali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj!" (Mt 27,42.43)
Živě si vzpomenou na Spasitelovo podobenství o nájemcích vinice, kteří odmítli odevzdat svému pánu výnos vinice, zbili jeho sluhy a zabili jeho syna. Vzpomenou si také, že sami nad sebou vynesli rozsudek. Pán vinice "zlé bez milosti zahubí". V hříchu a trestu oněch nevěrných mužů poznávají kněží a představitelé lidu své vlastní jednání a své vlastní spravedlivé odsouzení. Nyní bude z jejich úst znít volání smrtelné úzkosti. Hlasitěji než křik "Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!", který se nesl ulicemi Jeruzaléma, bude se nyní ozývat zoufalý nářek: "Je to Boží Syn! Je to pravý Mesiáš!" Budou se pokoušet utéct z přítomnosti Krále králů. Marně se však budou pokoušet ukrýt v dutinách země, které vytvořily zuřící živly.
V životě všech lidí, kteří odmítají pravdu, přicházejí chvíle, kdy se probouzí jejich svědomí, kdy se jim v paměti vybaví trapné vzpomínky na pokrytectví a v srdci cítí chvilkovou lítost. Co je to ale v porovnání s výčitkami, které pocítí v den, kdy "přijde strach jako ničivá bouře", kdy "bída se přižene jako vichřice" (Př 1,27). Ti, kdo chtěli zničit Ježíše Krista a věrný Boží lid, uvidí nyní slávu, která jej zahaluje. V hrůze budou poslouchat jásot vykoupených, kteří budou radostně volat: "Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil." (Iz 25,9)
Zatímco se země bude otřásat, blesky šlehat oblohou a dunět hrom, hlas Božího Syna zavolá mrtvé věřící. Boží Syn pohlédne na hroby spravedlivých, pozvedne ruce k nebi a zvolá: "Probuďte se, probuďte se, probuďte se, vy kdo spíte v prachu, a vstaňte!" Mrtví na celé zeměkouli uslyší jeho hlas a ožijí. Celá země zaduní krokem neobyčejně velkého zástupu ze všech národů, ras, kmenů a jazyků. Vyjdou z vězení smrti oděni nesmrtelnou slávou a zvolají: "Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?" (1 K 15,55) Živí a vzkříšení vykoupení spojí své hlasy v dlouhém, radostném, vítězném volání.
Všichni vyjdou ze svých hrobů tak velcí, jak velcí do nich byli uloženi. Mezi vzkříšenými bude mohutný a vznešený Adam, jen o málo menší než Boží Syn. Výrazně se bude lišit od lidí pozdějších generací, z toho bude patrné, jak velice lidstvo degenerovalo. Všichni však vstanou se svěžestí a silou věčného mládí. Na počátku byl člověk stvořen k Božímu obrazu, a to nejen povahou, ale i postavou a rysy. Hřích znetvořil a téměř vymazal Boží obraz v člověku. Ježíš Kristus však přišel, aby ztracené obnovil. Přetvoří naše hříchem zasažená těla a přetvoří je podle své oslavené podoby. Naše smrtelná, pomíjitelná těla, zbavená půvabu a zasažená hříchem, se znovu stanou dokonalými, krásnými a nesmrtelnými. Všechny nedostatky a vady zůstanou v hrobě. Vykoupení budou mít opět přístup ke stromu života z dávno ztraceného ráje a "porostou" (Mal 4,2 - Kral.) tak, že dosáhnou plné postavy lidského rodu v jeho původní podobě. Poslední důsledky hříchu budou odstraněny a Kristovi věrní se ukážou "v kráse Hospodina, našeho Boha", jejich tělo, duch i duše budou dokonalým obrazem našeho Pána. Jak podivuhodné je vykoupení. Jak dlouho o něm lidé mluvili, jak dlouho v ně věřili, jak nadšeně, s jakými nadějemi o něm přemýšleli, a přesto je nikdy plně nepochopili.
Žijící spravedliví budou proměněni "naráz, v okamžiku". (1 K 15,52) Až zazní Boží hlas, budou oslaveni. Stanou se nesmrtelní a spolu se vzkříšenými vykoupenými budou "uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu" (1 Te 4,17). Andělé "shromáždí vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe" (Mk 13,27). Andělé přinesou malé děti jejich matkám. Přátelé, které smrt dávno rozdělila, se znovu setkají, aby se už nikdy neodloučili, a s radostným zpěvem budou společně vystupovat do Božího města.
Na každé straně oblakového vozu budou křídla a pod nimi živá kola. Když bude vůz stoupat vzhůru, kola budou volat: "Svatý" a křídla, když se budou pohybovat, budou volat: "Svatý" a průvod andělů bude volat: "Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh Všemohoucí". Také vykoupení budou volat "Haleluja", když se bude vůz pohybovat směrem k Novému Jeruzalému.
Před vstupem do Božího města předá Spasitel svým následovníkům symboly vítězství a oblékne jim královský oděv. Zářící řady se seřadí do otevřeného čtverce kolem svého Krále, jeho postava bude majestátně vévodit nad vykoupenými i anděly a z jeho tváře bude vyzařovat na všechny nezměrná láska. Nespočetné zástupy vykoupených se budou na něho dívat, každé oko bude hledět na slávu Spasitele, jehož "vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem" (Iz 52,14). Pán vloží vlastní rukou korunu slávy na hlavu každého vítěze. Pro každého bude připravena koruna. Bude na ní napsáno jeho "nové jméno" (Zj 2,17) a nápis "Svatost Hospodinu". Každý dostane palmu vítězství a třpytící se harfu. Když pak velící andělé udají tón, zaznít z každé harfy krásná a bohatá melodie. Každé srdce naplní nevýslovné nadšení a z každých úst zazní vděčnost a chvála. "Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky" (Zj 1,5.6).
Zástupy vykoupených budou stát před Svatým městem. Pán Ježíš otevře doširoka perlové brány a zástupy, které zachovávaly pravdu, vstoupí. Uvidí tam Boží ráj, domov Adama před pádem do hříchu. Pak zazní hlas - krásnější než všechna hudba, kterou kdy slyšely lidské uši - , jenž prohlásí: "Váš zápas skončil." "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa." (Mt 25,34)
Tehdy se splní to, oč Spasitel žádal pro své učedníky: "Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já." (J 17,24) "Neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy" (Ju 24) představuje Pán Ježíš Otci ty, které vykoupil svou krví, a říká: "Hle, já a děti, které mi dal Hospodin." "Zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal." (Iz 8,18; J 17,12) To je zázrak zachraňující lásky. Jak úžasná to bude chvíle, kdy věčný Otec pohlédne na vykoupené a uvidí svůj obraz. Tam již nebude nesoulad způsobený hříchem, prokletí hříchu. Člověk bude znovu žít v souladu s Bohem.
Pán Ježíš s nevýslovnou láskou přivítá své věrné, aby se radovali "u svého Pána". Spasitel se bude radovat, protož v království slávy uvidí ty, které zachránil svým utrpením a ponížením. A vykoupení budou sdílet jeho radost, když mezi zachráněnými uvidí ty, které přivedli ke Kristu svými modlitbami, svým vlivem a obětí lásky. Až se shromáždí kolem velkého, bílého trůnu, naplní jejich srdce nevýslovné štěstí, protože uvidí nejen lidi, které sami získali pro Pána Ježíše, ale poznají, že oni získali další a ti opět další a Pán všechny přivedl do přístavu pokoje, aby tam složili své koruny k nohám Pána Ježíše a po nekonečné věky mu vzdávali chválu.
Až budou vykoupení uvítáni v Božím městě, zazní prostorem jásavé chválení Pána. První Adam se má setkat s druhým Adamem. Boží Syn čeká s otevřenou náručí, aby přijal praotce lidského rodu - bytost, kterou stvořil, která se vzbouřila proti svému Tvůrci. Za jeho hřích nese Spasitelovo tělo známky ukřižování. Když Adam poznává jizvy po strašných hřebech, nepadne svému Pánu do náruče, ale pokorně padne k jeho nohám a zvolá: "Hoden jest Beránek, ten obětovaný!" Spasitel ho laskavě pozvedne a vybídne, aby se znovu podíval na svůj rajský domov, z něhož musel na tak dlouho odejít.
Život Adama na zemi po vyhnání z ráje byl plný bolesti a zármutku. Každý uschlý list, každé obětní zvíře, každé znehodnocení přírody, každá skvrna na čistotě člověka mu znovu připomněla jeho hřích. Trpěl nesmírnou lítostí, když viděl, jak se šíří bezbožnost a když - jako odpověď na svá varování - musel poslouchat výčitky, že hřích zapříčinil. Trpělivě a pokorně snášel téměř tisíc let trest za své přestoupení. Upřímně svého hříchu litoval, věřil v zásluhy zaslíbeného Spasitele a zemřel s nadějí na vzkříšení. Boží Syn zaplatil za vinu a hřích člověka. A nyní, díky smíření v Ježíši Kristu, může Adam znovu převzít své původní panství.
Uchvácený radostí znovu uvidí stromy, které měl kdysi tak rád - právě ty stromy, jejichž plody sám sbíral v době své nevinnosti a radosti. Pohlédne na vinné keře, které pěstoval vlastníma rukama, na květiny, o které kdysi s láskou pečoval. Uvědomí si, že je to skutečnost, že je to opravdu obnovený ráj, nyní ještě krásnější než tehdy, když z něho musel odejít. Spasitel ho zavede ke stromu života, utrhne nádherné ovoce a nabídne mu je. Adam se rozhlédne a uvidí v Božím ráji mnoho zachráněných členů své rodiny. Pak položí svou korunu k nohám Pána Ježíše, padne mu do náruče a obejme Vykupitele. Vezme do rukou svou zlatou harfu a od nebeské klenby se odrazí vítězoslavný chvalozpěv: "Hoden, hoden, hoden je Beránek, jenž byl zabit a znovu žije!" Adamova rodina se ke zpěvu připojí, položí své koruny k nohám Spasitele a v úctě se mu pokloní.
Toto setkání budou sledovat andělé, kteří plakali, když Adam padl do hříchu, a radovali se, když Pán Ježíš po svém vzkříšení vystoupil na nebesa a vydobyl možnost vzkříšení pro všechny, kdo uvěří v jeho jméno. Nyní vidí, že dílo vykoupení je dokonáno, a připojují se k chvalozpěvu.
Na křišťálovém moři před trůnem, na onom sklenném moři, které je jako smíchané s ohněm - tak září Boží slávou - , se shromáždí lidé, "kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména". Stojí s Beránkem na hoře Siónu, mají "Boží loutny" a je jich sto čtyřicet čtyři tisíc vykoupených z lidí. Zazní hlas jako šum velké vody a jako rachot silného hromu, "jako když hudebníci rozezvučí své nástroje". Budou zpívat "novou píseň" před Božím trůnem, píseň, kterou se nikdo kromě sto čtyřiačtyřiceti tisíc nemůže naučit. Je to píseň Mojžíše a Beránka - píseň vysvobození. Jen sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených se může naučit této písni, protože je to píseň jejich života - života, jaký nikdo jiný neprožil. "To jsou ti, kdo ... následují Beránka, kamkoli jde." Byli přeneseni ze země živí jako "první z lidstva ... Bohu a Beránkovi" (Zj 15,2.3; 14,1-5). "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení," prošli dobou soužení, jakého nebylo na zemi od doby, kdy na zemi žijí lidé. Vytrpěli úzkost Jákobova soužení, byli bez přímluvce při konečném vylití Božích ran. Pán je však vysvobodil, protože "vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově". "V jejich ústech nebyla nalezena lež; proto jsou bez vady" před Bohem. "Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou." Viděli zemi zpustošenou hladem a morem, kdy slunce pálilo lidi velkým horkem a oni sami prožívali utrpení, hlad a žízeň. Avšak "již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí." (Zj 7,14-17)
Ve všech dobách byli věrní Boží lidé vychováváni a ukázňováni ve škole utrpení. Na zemi chodili úzkou cestou, byli čištěni v peci soužení. Pro Ježíše Krista snášeli nepřátelství, nenávist, pomluvy. Snášeli hořké zápasy jako on, trpěli a prožívali bolestná zklamání. Z vlastní zkušenosti poznávali, jak zlý je hřích, jakou má moc, jakou přináší vinu a bídu. Hleděli na něj s odporem. Vědomí, jak nekonečnou oběť Pán přinesl pro jejich záchranu, je pokořuje v jejich vlastních očích, a naplňuje jejich srdce vděčností a chválou, kterou bezhříšné bytosti nedokáží plně ocenit. Milují mnoho, protože jim bylo mnoho odpuštěno. Účastnili se Kristova utrpení, proto mohou mít podíl na jeho slávě.
Dědici Božího království přicházejí z chatrčí, chýší, věznic, popravišť, hor, pouští, zemských i mořských jeskyní. Na zemi "trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení" (Žd 11,37). Miliony věrných zemřely s potupou, protože neochvějně odmítali přijmout klamná tvrzení satana. Lidské soudy je soudily jako nejhorší zločince. Nyní však "Bůh sám bude soudcem" (Ž 50,6). Nyní se rozsudek vynesený na zemi obrátí. "Panovník Hospodin ... sejme potupu svého lidu z celé země." (Iz 25,8) "Nazvou je 'Lid svatý', 'Hospodinovi vykoupení'." Bůh určil, že dostanou "místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje" (Iz 62,12; 61,3). Už nebudou slabí, zarmoucení, rozehnaní a utlačovaní. Od této chvíle budou stále s Pánem. Budou stát před jeho trůnem oděni bohatším šatem, než jaký kdy na sobě měli nejvznešenější z lidí. Jejich hlavy budou zdobit nádhernější koruny, než jaké kdy zdobily hlavy pozemských vládců. Dny bolesti a nářku navždy skončily. Král slávy setřel slzy s jejich tváří, skončily všechny příčiny zármutku. Vykoupení budou mávat palmovými ratolestmi, zpívat čistý, harmonický chvalozpěv. Všechny hlasy se postupně připojí, až celým nebem zazní chvalozpěv: "Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi." A všichni obyvatelé nebe odpoví: "Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků." (Zj 7,10.12)
Zde na zemi pouze začínáme chápat úžasné téma vykoupení. S naším nedokonalým rozumem můžeme vážně přemýšlet o hanbě a slávě, o životě a smrti, o spravedlnosti a milosti, které se pojí v kříži. I když napneme své duševní síly do krajnosti, nedokážeme pochopit vykoupení v jeho plném významu. Člověk není schopen plně pochopit nezměrnou velikost, délku, šířku, hloubku a výšku zachraňující lásky. Vykoupení plně nepochopí plán záchrany ani tehdy, když "uzří tváří v tvář" a "poznají plně, jako Bůh zná je". Po celou věčnost bude překvapená a užaslá mysl stále odhalovat nové pravdy. I když skončí pozemské starosti, bolesti i pokušení a budou odstraněny jejich příčiny, vykoupení si budou vždy jasně uvědomovat, kolik stála jejich záchrana.
Po celou věčnost budou vykoupení přemýšlet a zpívat o Kristově kříži. V oslaveném Kristu budou vidět Krista ukřižovaného. Nikdy nezapomenou, že Pán, který svou mocí stvořil a udržuje nesčíslné světy v nekonečném vesmíru, milovaný Boží Syn, Vládce nebes, kterého radostně uctívají cherubíni a serafíni, se ponížil, aby pozvedl člověka padlého do hříchu. Nezapomenou, že snášel trest a hanbu za hřích, ani to, že před ním Otec skryl svou tvář, až mu bída ztraceného světa zlomila srdce a ukončila jeho utrpení na golgotském kříži. Obdiv a úctu vesmíru bude vždycky vzbuzovat skutečnost, že Stvořitel všech světů a Soudce všech stvořených bytostí odložil svou slávu a z lásky k člověku se ponížil. Až se zástupy zachráněných budou dívat na svého Vykupitele a uvidí věčnou slávu Otce zářící v jeho tváři, až uvidí Boží trůn, který stojí věčně, a poznají, že jeho království nebude mít konce, budou nadšeně jásat: "Hoden, hoden je Beránek, který byl zabitý a smířil nás s Bohem svou nejdražší krví!"
Tajemství kříže vysvětluje všechna ostatní tajemství. Ve světle, které září z Golgoty, vypadají Boží vlastnosti, které nás plnily strachem a posvátnou bázní, krásné a přitažlivé. Milost, laskavost a otcovská láska se pojí se svatostí, spravedlností a mocí. Až budeme pozorovat vznešenost Boha na trůnu, jeho velikost a vyvýšenost, a poznáme jeho charakter v projevech jeho milosti, pochopíme jako nikdy předtím význam onoho drahého oslovení: "Otče náš".
Poznáme, že nekonečně moudrý Bůh nemohl vytvořit plán pro naši záchranu bez oběti svého Syna. Odměnou za tuto oběť mu bude radost, že zemi naplní vykoupené, svaté, šťastné a nesmrtelné bytosti. Výsledkem Spasitelova zápasu s mocnostmi temna bude radost vykoupených, která bude přispívat po celou věčnost k Boží slávě. Hodnota jediného člověka je taková, že Otci dává zadostiučinění za zaplacenou cenu. Také Ježíš Kristus pocítí zadostiučinění, když uvidí plody své velké oběti.
|