Home ] Up ] The Controversy ] Online Books ] Study the Word! ] GOD's Health Laws ] Religious Liberty ] Links ]

 

20. Velké náboženské probuzení


Poselství prvního anděla ze čtrnácté kapitoly knihy Zjevení předpovídá velké náboženské probuzení, ke kterému dojde po hlásání brzkého příchodu Ježíše Krista. Jan viděl anděla letícího "prostředkem nebe, majícího věčné evangelium, aby je zvěstoval obyvatelům země, každému národu a kmeni, jazyku a lidu." Volal "mocným hlasem": "Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod." (Zj 16,6.7)

Významné je to, že podle Bible je hlasatelem uvedeného poselství anděl. Boží moudrosti se zalíbilo znázornit čistotou, slávou a mocí nebeského posla vznešenost díla, které má toto poselství vykonat, a zároveň moc a slávu, jež je budou provázet. Andělův let "prostředkem nebe", "mocný hlas", který poselství zvěstuje, a hlásání poselství všem "obyvatelům země" - "každému národu a kmeni, jazyku i lidu" - naznačují, jak rychle se hnutí bude šířit i jeho celosvětový rozsah.

Poselství samo naznačuje dobu, kdy má hnutí nastat. Uvádí, že hnutí je součástí "věčného evangelia" a ohlašuje začátek soudu. Poselství o záchraně člověka bylo hlásáno ve všech dobách, uvedené poselství je však část evangelia, která má být hlásána až v době konce, protože jen tehdy bude platit, že nastala hodina soudu. Proroctví ukazují řadu událostí, které budou předcházet zahájení soudu. To platí zvláště o biblické knize Daniel. Pán však proroka Daniela vyzval, aby tu část proroctví, která se vztahuje na dobu konce, zavřel a zapečetil "až do doby konce" (Da 12, 4). Teprve tehdy - až dospějeme do určené doby - může být hlásáno poselství o soudu, založené na splnění předchozích proroctví. V době konce, jak napsal prorok, "mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží" (Da 12,4).

Apoštol Pavel varoval církev, aby neočekávala příchod Ježíše Krista za jeho života. Ten den "nenastane", napsal, "dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti". (2 Tes 2,3) Teprve po velkém odpadnutí a dlouhém období vlády "člověka nepravosti" můžeme očekávat příchod Pána. "Člověk nepravosti", nazývaný také "tajemství nepravosti", "syn zatracení" a "ten hříšný", představuje papežství, které - jak předpověděla proroctví - mělo vládnout 1260 let. Toto období skončilo v roce 1798. Druhý příchod Ježíše Krista nemohl tedy nastat před uvedeným rokem. Pavlovo varování platí pro celé křesťanské období až do roku 1798. Teprve po tomto datu má být hlásáno poselství o druhém příchodu Ježíše Krista.

Uvedené poselství nemělo být zvěstováno v předcházejících staletích. Apoštol Pavel, jak víme, toto poselství nehlásal. Pokud šlo o druhý příchod Pána Ježíše, odkazoval své bratry do tehdy vzdálené budoucnosti. Ani reformátoři nehlásali druhý příchod Ježíše Krista. Martin Luther očekával, že soud nenastane ani za tři sta let po něm. Po roce 1798 byla však biblická kniha Daniel "odpečetěna", někteří lidé proroctví pochopili a začali hlásat poselství o blízkém soudu.

Podobně jako velká reformace v 16. století, začalo i adventní hnutí současně v různých zemích. V Evropě i v Americe studovali věrní a zbožní lidé proroctví, zkoumali Duchem svatým inspirované texty a nacházeli v nich přesvědčující důkazy, že se přiblížil konec světa. V různých zemích se nezávisle na sobě objevily skupiny křesťanů, kteří výhradně studiem Písma dospěli k přesvědčení, že se blíží příchod Spasitele.

V roce 1821, tři roky poté, co Miller dospěl studiem proroctví k přesvědčení, že se přiblížila doba soudu, začal o blízkém příchodu Ježíše Krista kázat dr. Josef Wolff, "misionář celého světa". Wolff se narodil v Německu v židovské rodině, jeho otec byl rabín. Už jako velmi mladý byl přesvědčen o pravdivosti křesťanství. Čiperný a zvídavý chlapec pozorně naslouchal rozhovorům zbožných Židů, kteří se každý den scházeli v domě jeho otce a hovořili o nadějích a očekávání národa, o slávě přicházejícího Mesiáše a o obnově Izraele. Jednou zaslechl jméno Ježíše z Nazareta a začal se zajímat, kdo to je. "Byl to neobyčejně nadaný Žid, když se však vydával za Mesiáše, odsoudil ho židovský soud k smrti," zněla odpověď. Zvídavý chlapec se však ptal: "Proč je Jeruzalém rozbořen a my v zajetí?" Otec odpověděl: "Žel, žel, protože Židé vraždili proroky," odpověděl mu otec. Chlapci navždy utkvěla myšlenka: "Co když byl také Ježíš prorokem a Židé ho usmrtili, i když byl nevinný." (Cesty a dobrodružství Josefa Wolffa, sv. 1, str. 6) Ten pocit byl tak silný, že se často zastavil před křesťanským kostelem, do něhož mu bylo zakázáno vstupovat, a poslouchal kázání.

Když mu bylo sedm let, chlubil se před jedním starším křesťanským sousedem, jak Izrael zvítězí, až jednou přijde Mesiáš. Starý pán na to vlídně odpověděl: "Milý chlapče, řeknu ti, kdo byl skutečný Mesiáš: Byl to Ježíš z Nazareta..., kterého tvoji předkové ukřižovali, podobně jako předtím zabíjeli proroky. Jdi domů a přečti si padesátou třetí kapitolu z knihy proroka Izaiáše, a přesvědčíš se, že Ježíš Kristus je Syn Boží." (Tamtéž, díl 1, str. 7) Chlapce to přesvědčilo okamžitě. Šel domů, přečetl si udanou část Písma a s údivem zjistil, jak dokonale se předpověď splnila na Ježíši z Nazareta. Mají křesťané pravdu? Chlapec požádal otce, aby mu proroctví vysvětlil, ten však reagoval zarytým mlčením, takže se ho už neodvážil zeptat na to podruhé. To jen posílilo jeho touhu dovědět se o křesťanství více.

Informace, které hledal, byly před ním v jeho židovském domově pečlivě utajovány. Když mu bylo pouhých jedenáct let, opustil rodičovský dům a vydal se do světa, aby sám získal vzdělání a vybral si náboženství a životní povolání. Načas našel domov u příbuzných, brzy ho však jako odpadlíka vyhnali. Zůstal bez prostředků mezi cizími lidmi a musel se o sebe postarat sám. Stěhoval se z místa na místo, pilně studoval a vydělával si na živobytí vyučováním hebrejštiny. Vlivem jednoho katolického učitele se stal katolíkem a rozhodl se, že bude působit jako misionář mezi Židy. S tímto záměrem odešel o několik let později do Říma, aby pokračoval ve svých studiích v katolickém Ústavu pro šíření víry. I tam byl díky svému zvyku myslet nezávisle a mluvit otevřeně nařčen z kacířství. Otevřeně napadal zlořády v církvi a zdůrazňoval potřebu nápravy. I když mu byli katoličtí hodnostáři zpočátku velmi nakloněni, musel po nějaké době Řím opustit. Pod dohledem církve prošel různá místa, až bylo nakonec všem jasné, že se nikdy nepodřídí autoritě římské církve. Prohlásili ho za nepolepšitelného a nechali ho odejít, kam chtěl. Odešel do Anglie, přijal protestantství a přestoupil do anglikánské církve. Po dvou letech pilného studia zahájil v roce 1821 své veřejné působení.

Když Wolff přijal velkou pravdu o prvním příchodu Pána Ježíše, jako "muže bolesti, který zkusil nemoci," poznal, že proroctví stejně zřetelně předpovídají také jeho druhý příchod v moci a slávě. A tak se snažil přivést svůj národ k Ježíši z Nazareta jako k slíbenému Mesiáši a poukazoval na jeho první příchod v pokoře jako oběť za hříchy lidí, a současně je učil, že přijde podruhé jako král a vysvoboditel.

"Ježíš z Nazareta, pravý Mesiáš," hlásal, "jehož ruce a nohy byly probity, vedený jako beránek na porážku, muž bolesti, který zkusil nemoci, přišel poprvé, když Judovi bylo odňato žezlo a zákonná moc, přijde podruhé v nebeských oblacích za zvuku trouby archanděla" (Josef Wolff: Bádání a misijní činnost, str. 62), "postaví se na Olivové hoře a přijme panství nad tvorstvem, udělené a promrhané kdysi Adamem (1 M 1,26; 3,17). Ježíš Kristus bude králem nad celým světem. Pláč a nářek stvoření ustane, zaznějí písně chvály a díkůvzdání... Až Ježíš přijde v slávě svého Otce, se svatými anděly..., vstanou nejprve mrtví věřící (1 Tes 4, 16; 1 Kor 15,32). My, křesťané, to nazýváme prvním zmrtvýchvstáním. Pak změní říše zvířat svou povahu (Iz 11,6-9) a podřídí se Pánu Ježíši (Ž 8). Zavládne všeobecný mír." (Wolff: Deník, str. 378.379) "Pán opět pohlédne na zemi a prohlásí: Hle, všechno je velmi dobré." (Tamtéž, str. 294)

Wolff věřil, že příchod Ježíše Krista je blízko. Jeho výklad proroctví o posledních událostech se jen o několik let lišil od Millerova výkladu. Lidem, kteří mu na základě textu Písma "O onom dni nebo hodině neví nikdo" tvrdili, že lidé nikdy nebudou znát čas Kristova příchodu, Wolff odpovídal: "Řekl nám Pán, že onen den a hodinu lidé nikdy nebudou znát? Neoznámil nám znamení doby, abychom mohli přinejmenším poznat, že se jeho příchod blíží, podobně jako člověk poznává příchod léta, když fíkovník vyráží listy? (Mt 24,32) Nemáme snad nikdy poznat onu dobu, i když nás sám vybízí, abychom proroctví knihy Daniel nejen četli, ale také abychom mu rozuměli? A právě v knize Daniel je napsáno, že její slova budou 'zapečetěna' až do času konce (což platilo v jeho době) a že mnozí budou chodit sem a tam (to je hebrejský výraz pro uvažování a zkoumání o času) a že se rozmnoží lidské poznání (to znamená poznání o uvedeném času) - (Da 12,4). Náš Pán tím nechtěl říci, že nebudeme vědět, o jeho blížícím se příchodu, ale že nikdo nebude znát přesný den a přesnou hodinu jeho návratu. Řekl, že znamení doby by měla stačit, aby nás pohnula k připravě na jeho příchod, jako se Noe připravoval tím, že stavěl koráb." (Wolff, Bádání a misijní činnost, str. 404.405)

O tehdy běžném výkladu Písma nebo spíše o jeho nesprávném výkladu Wolff napsal: "Většina křesťanů opustila jasný smysl Písma svatého a přijala buddhistický způsob hledání jakéhosi tajemného smyslu jednotlivých pojmů: věří, že budoucí štěstí vykoupených spočívá v jakémsi poletování ve vzduchu, když slyší slovo Židé, rozumí tím pohany, když slyší o Jeruzalémě, rozumí tím církev, když se v Bibli píše o zemi, domnívají se, že se mluví o nebi a když je řeč o příchodu Ježíše Krista, rozumějí tím pokrok misijních společností, výraz "jít na Boží horu" chápou jako "velké shromáždění metodistů" (Wolff, Deník, str. 96).

Během dvaceti čtyř let, od roku 1821 do roku 1845, procestoval Wolff mnoho zemí. V Africe navštívil Egypt a Etiopii, v Asii Palestinu, Sýrii, Persii, Bucharu a Indii. Navštívil také Spojené státy a cestou se zastavil na Ostrově svaté Heleny, kde kázal. Do New Yorku přijel v srpnu 1837. Nejdříve kázal tam, později také ve Philadelphii a Baltimore. Nakonec navštívil Washington. Jak napsal: "Zde mi udělila jedna ze sněmoven kongresu na návrh bývalého prezidenta Johna Quincy Adamse jednomyslně povolení použít kongresový sál ke konání přednášky, kterou jsem měl v sobotu před všemi členy kongresu, před biskupem z Virginie a před duchovními a obyvateli Washingtonu. Tutéž poctu mi prokázali členové vlády v New Jersey a v Pensylvánii. Přednášel jsem jim o svých cestách po Asii, ale také o království Ježíše Krista." (Tamtéž, str. 398.399)

Dr. Wolff cestoval po nejméně civilizovaných zemích bez ochrany nějaké evropské vlády. Prožil mnoho nesnází a musel čelit nesčetným nebezpečím. Trpěl hladem, bili ho, byl prodán do otroctví a třikrát byl odsouzen k smrti. Několikrát ho přepadli lupiči a několikrát téměř zemřel žízní. Jednou byl oloupen o všechno, co měl, a musel putovat stovky kilometrů pěšky přes hory, sníh mu šlehal do tváře a jeho bosé nohy ztuhly, jak šel po zmrzlé zemi.

Když ho varovali, aby neozbrojen nechodil k divokým a nepřátelským kmenům, prohlašoval, že je ozbrojen - "modlitbou, horlivostí pro Krista a vírou v jeho pomoc". Jak říkal: "Jsem také zásoben láskou k Bohu a láskou k bližním a mám v rukou Bibli." (W. H. D. Adams, Často v nebezpečí, str. 192) Ať šel kamkoli, vždy měl s sebou Bibli v hebrejštině a v angličtině. O jedné ze svých pozdějších cest napsal: "Držel jsem v ruce otevřenou Bibli. Cítil jsem, že v této knize je má síla a že její moc mi dává sílu." (Tamtéž, str. 201)

Ve své práci pokračoval, až se poselství o Božím soudu rozšířilo do velké části obydleného světa. Mezi Židy, Turky, Pársy, Hindy a mnoha jinými národy a kmeny šířil Boží slovo v různých jazycích a všude hlásal, že se blíží království Mesiáše.

Na cestách se setkal u jednoho izolovaného kmene s učením o brzkém příchodu Pána. Napsal také, že "jemenští Arabové mají knihu, zvanou Seera, která podává zprávu o druhém příchodu Ježíše Krista a o jeho vládě ve slávě. Očekávají, že v roce 1840 dojde k velkým událostem." (Wolff, Deník, str. 377) "V Jemenu... jsem strávil šest dní u rechabitů. Ti nepijí víno, nepěstují vinice, nesejí, žijí ve stanech a drží se slov Jonadaba, syna Rechabova. Našel jsem mezi nimi také Izraelce z kmene Dan..., kteří spolu s rechabity očekávají brzký příchod Mesiáše na nebeských oblacích." (Tamtéž, str. 389)

Podobnou víru našel jiný misionář u Tatarů. Jeden tatarský kněz položil misionáři otázku, kdy přijde Kristus podruhé. Když mu misionář odpověděl, že o tom nic neví, byl kněz velice překvapen takovou neznalostí člověka, který o sobě tvrdí, že je učitel Bible, a vysvětlil své přesvědčení založené na proroctvích, že Ježíš Kristus přijde asi v roce 1844.

Již od roku 1826 znělo adventní poselství v Anglii. Hnutí tady nemělo tak výraznou podobu jako v Americe, neučilo přesné datum Kristova druhého příchodu, přesto však hlásalo velkou pravdu o brzkém příchodu Ježíše Krista v moci a slávě, a to nejen mezi příslušníky anglikánské církve. Mourant Brock, anglický spisovatel, uvádí, že asi sedm set kazatelů anglikánské církve zvěstovalo "evangelium o království". Ve Velké Británii ovšem také zaznělo poselství, že Pán Ježíš přijde v roce 1844. Ze Spojených států sem přicházely tiskoviny o adventním hnutí. V Anglii byly také tištěny podobné knihy a časopisy. V roce 1842 se vrátil do své vlasti Robert Winter, rodilý Angličan, který přijal adventní víru v Americe, aby v Anglii hlásal blízký příchod Pána Ježíše. Přidali se k němu mnozí další a poselství o soudu znělo v různých částech Anglie.

V Jižní Americe, kde panovala naprostá nevědomost a kde vládli katoličtí kněží, se dostal k Písmu španělský jezuita Lacunza a vlastním studiem poznal pravdu o brzkém příchodu Ježíše Krista. Cítil nutnost sdělit své poznatky dalším lidem, nechtěl se však vystavovat nebezpečí, že ho Řím postihne církevním trestem, proto své poznatky zveřejnil pod pseudonymem "Rabbi Ben-Ezra" a představil se jako obrácený Žid. Lacunza žil v 18. století a jeho kniha se přesto dostala do Anglie. Do angličtiny byla přeložena až v roce 1825. Její vydání přispělo k prohloubení zájmu o druhý příchod Ježíše Krista, který se v Anglii již tehdy probudil.

V Německu hlásal toto učení v osmnáctém století duchovní luterské církve Bengel, proslulý znalec Bible a kritik. Když dokončil své školní vzdělání, věnoval se Bengel "studiu teologie, k níž ho přitahovala jeho vrozená vážná povaha a náboženské zaměření, umocněné jeho výchovou a vzděláním v mládí. Jako jiní hloubaví mladí lidé, kteří žili před ním i po něm, musel bojovat s náboženskými pochybnostmi a těžkostmi. Bengel s dojetím vzpomínal na ?mnohé šípy, které probodávaly jeho ubohé srdce a ztěžovaly mu jeho mládí?." (Encyclopaedia Britanica, heslo Bengel) Když se stal členem württemberské konzistoře (zemského církevní úřadu), zasazoval se o náboženskou svobodu. "Hájil práva a výsady církve, a současně se zasazoval o to, aby byla zaručena plná svoboda lidem, kteří cítí, že musí z přesvědčení vystoupit ze své církve." Blahodárné účinky jeho působení lze dosud pociťovat v kraji, odkud pocházel.

Když si Bengel jednou připravoval kázání pro adventní neděli ze Zjevení dvacáté první kapitoly, najednou pochopil pravdu o druhém příchodu Ježíše Krista. Proroctví z knihy Zjevení začal chápat jasně jako nikdy předtím. Přemožen vědomím nesmírné důležitosti a nepřekonatelné slávy výjevů předpověděných prorokem, musel na chvíli zanechat uvažování. Když však vystoupil na kazatelnu, vnucovala se mu celá otázka znovu v celé živosti a síle. Od té chvíle se věnoval studiu proroctví, zvláště proroctví v knize Zjevení. Brzy dospěl k přesvědčení, že poukazují na blížící se příchod Ježíše Krista. Datum, které stanovil jako dobu druhého Kristova příchodu, se jen o několik roků lišilo od data, které později vypočítal Miller.

Bengelovy spisy se rozšířily mezi všemi křesťany. V jeho vlasti - ve Württemberku - a do jisté míry i v ostatních částech Německa lidé jeho výklady proroctví přijímali. Hnutí pokračovalo po jeho smrti a adventní poselství se šířilo v Německu ve stejné době, kdy znělo také v jiných zemích. V té době odešli někteří věřící z Německa do Ruska a založili tam kolonie. Víra v brzký příchod Pána Ježíše se v německých sborech v Rusku dlouho udržovala.

Světlo zazářilo také ve Francii a ve Švýcarsku. V Ženevě, kde Farel a Kalvín šířili pravdu reformace, kázal Gaussen poselství o druhém příchodu Ježíše Krista. Jako student přijal Gaussen racionalizmus, který zachvátil celou Evropu v druhé polovině osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Když nastoupil kazatelský úřad, nejen že nevěděl nic o pravé víře, ale měl sklon spíše ke skepticizmu. Jako mladý se začal zajímat o proroctví. Když si přečetl Rollinovy "Dějiny starověku", upoutala ho druhá kapitola knihy Daniel. Udivilo jej, s jak obdivuhodnou přesností se proroctví splnilo, jak vyplývalo ze zprávy dějepisce. To byl pro něj důkaz Boží inspirace Písma, který mu v pozdějších letech posloužil ve chvílích nebezpečí jako kotva. Racionalizmus jej přestal uspokojovat. Studium Bible a hledání většího poznání ho po určité době přivedly k pevné víře.

Během dalšího studia proroctví dospěl k přesvědčení, že příchod Pána Ježíše je blízko. Uvědomil si vážnost a význam této velké pravdy a chtěl ji sdělit lidem. Avšak obecně rozšířené přesvědčení, že proroctví knihy Daniel jsou tajemství, kterým nelze porozumět, se pro něj stalo vážnou překážkou. Nakonec se rozhodl - jak to před ním udělal Farel, když kázal v Ženevě evangelium - začít s dětmi a doufal, že jejich prostřednictvím vzbudí zájem rodičů.

Jak později řekl o smyslu svého úsilí: "Chtěl bych, aby bylo jasné, že tuto otázku předkládám v této formě a obracím se s ní k dětem ne proto, že jde o bezvýznamnou věc, nýbrž právě naopak, protože jde o věc velice závažnou. Chtěl jsem, aby mě lidé slyšeli, a obával jsem se, že bych nevzbudil pozornost, kdybych se obrátil nejprve k dospělým... Rozhodl jsem se proto, že získám ty nejmladší. Shromáždil jsem kolem sebe skupinu dětí. Až se skupina rozroste, až se uvidí, že poslouchají, řečené se jim líbí a rozumějí mu, zajímají se o ně a umějí je samy vysvětlit, pak se jistě brzy utvoří druhá skupina posluchačů a dospělí uvidí, že se vyplatí věnovat tomu čas a studium. Až se to stane, bude vyhráno." (L. Gaussen, Prorok Daniel, sv. 2, úvod)

Gaussenova námaha přinesla úspěch. Když mluvil k dětem, přicházeli starší, aby poslouchali. Ochozy jeho kostela se plnily pozornými posluchači. Byli mezi nimi vážení a vzdělaní lidé i cizinci, kteří byli v Ženevě na návštěvě. Tak se poselství dostalo do jiných oblastí.

Povzbuzen tímto úspěchem, uveřejnil Gaussen své učení a doufal, že tím podpoří studium prorockých knih ve francouzsky mluvících sborech. Gaussen prohlásil: "Uveřejněním výkladu přednášeného dětem se obracíme k dospělým, kteří často takové knihy zanedbávají pod falešnou záminkou, že jsou nesrozumitelné. Jak mohou být nesrozumitelné, když jim rozumějí vaše děti? ... Velice jsem si přál rozšířit pokud možno známost proroctví v našich sborech... Neexistuje jiný předmět studia, který by podle mého soudu odpovídal lépe potřebám doby... Tím se musíme připravit na nastávající tříbení, být bdělí a očekávat Ježíše Krista."

I když Gaussen patřil mezi nejvýznačnější a nejoblíbenější francouzsky mluvící kazatele, byl po nějaké době zbaven úřadu hlavně proto, že místo katechizmu, nudné a racionalistické učebnice, ve které zůstalo pramálo skutečné víry, používal při vyučování mládeže Bibli. Později se stal učitelem na teologické škole a o nedělích pokračoval v práci s dětmi - učil je znát Bibli. Jeho publikace o proroctví vzbudily velký zájem. Z profesorské katedry, v tisku i ve svém oblíbeném zaměstnání učitele dětí mohl dlouhá léta účinně působit na velký počet posluchačů a zaměřovat pozornost mnoha z nich na studium proroctví, která ukazují, že příchod Pána Ježíše je blízko.

Také ve Skandinávii zaznělo adventní poselství a vzbudilo velký zájem. Mnozí lidé se probudili z bezstarostné jistoty, vyznávali a opouštěli své hříchy a hledali u Krista odpuštění. Faráři státní církve se však postavili proti tomuto hnutí a díky nim se někteří hlasatelé poselství dostali do vězení. Na mnoha místech, kde byli hlasatelé brzkého příchodu Pána Ježíše tímto způsobem umlčeni, považoval Bůh za vhodné oznámit poselství zázračným způsobem - prostřednictvím malých dětí. Protože nebyly plnoleté, nešlo proti nim uplatnit zákon a směly nerušeně mluvit.

Toto hnutí se ujalo zvláště v lidových vrstvách. Lidé se shromažďovali v prostých bytech dělníků, aby vyslechli varovné poselství. Také dětští kazatelé pocházeli většinou z chudých obydlí. Některým nebylo více než šest nebo osm let. Svým životem dokazovali, že milují Spasitele a snaží se žít podle jeho svatých požadavků. Obyčejně neprojevovali více inteligence a schopností než ostatní děti jejich věku. Když se však postavili před posluchače, bylo zřejmé, že je vede síla, která přesahuje jejich vrozené schopnosti. Jejich hlas i celý jejich vzhled se změnil. Důrazně a naléhavě ohlašovali přicházející soud. Citovali přitom slova Písma: "Bojte se Boha a dejte mu čest, neboť přišla hodina jeho soudu." (Zj 14,7) Kárali hříchy lidí, odsuzovali nemravnost a neřesti, vytýkali světský život a odpadlictví, napomínali své posluchače, aby si pospíšili a zachránili se před přicházejícím hněvem.

Posluchači se chvěli. Jejich srdce přesvědčivě oslovoval Boží Duch. Mnohé přivedl ke studiu Písma s novým a hlubším zájmem. Alkoholici a nemravní lidé začali měnit své životy, jiní se vzdali nečestného způsobu života. Výsledky byly tak zřejmé, že i duchovní státní církve museli uznat, že je to Boží dílo.

Bůh si přál, aby se zpráva o druhém příchodu Spasitele rozšířila do skandinávských zemí. Když byly umlčeny hlasy Božích služebníků, vložil svého Ducha na děti, aby se dílo uskutečnilo. Když se Pán Ježíš blížil k Jeruzalému v doprovodu nadšených zástupů, kteří ho za jásotu a mávání palmovými ratolestmi provolávali Synem Davidovým, vyzvali ho žárliví farizeové, aby je umlčel. Pán Ježíš jim však odpověděl, že se tím plní proroctví a kdyby lidé mlčeli, křičelo by kamení. Když vešli do jeruzalémských bran přestali dospělí zastrašeni pohrůžkami kněží a vládců radostně provolávat, ale na nádvoří začaly zpívat a mávat palmovými ratolestmi děti a volaly: "Hosana synu Davidovu!" (Mt 21,8-16) Nazlobení farizeové namítali: "Slyšíš, co to říkají?" Pán Ježíš jim odpověděl: "Ovšem. Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?" (Mt 21,16) Tak jako Bůh působil prostřednictvím děti v době prvního příchodu Ježíše Krista, tak jejich prostřednictvím působil při zvěstování jeho druhého příchodu. Musí se naplnit Boží výrok, že zprávu o druhém příchodu Spasitele uslyší celé lidstvo, všechny národy, kmeny a jazyky.
William Miller a jeho spolupracovníci měli hlásat varovné poselství v Americe. Tato země se stala střediskem velkého adventního hnutí. V ní se vyplnilo proroctví z poselství prvního anděla. Spisy Millera a jeho spolupracovníků se šířily do vzdálených zemí. Všude, kam pronikli misionáři, zazněla také radostná zvěst o brzkém příchodu Ježíše Krista. Poselství věčného evangelia: "Bojte se Boha a dejte mu čest, neboť přišla hodina jeho soudu" se rozšířilo velmi daleko.

Výklad proroctví, který ukazoval, že příchod Ježíše Krista se uskuteční na jaře roku 1844, na lidi velice zapůsobil. Když se poselství šířilo do jednotlivých států unie, všude vzbuzovalo velký zájem. Mnozí lidé přijali výklad prorockých období za správný, překonali vlastní pýchu a s radostí přijali pravdu. Někteří kazatelé se zřekli svých sektářských názorů a pocitů, vzdali se svých placených míst, opustili své sbory a začali hlásat příchod Pána Ježíše. Kazatelů, kteří poselství přijali, bylo poměrně málo, proto je většinou hlásali prostí laici. Farmáři opouštěli svá pole, řemeslníci své dílny, obchodníci své obchody, zaměstnanci svá zaměstnání, přesto však byl počet pracovníků malý v porovnání s úkolem, který měli splnit. Stav zesvětáčtělé církve a hříšného světa tížil mysl věrných strážců, kteří s radostí snášeli námahu, strádání a utrpení, jen aby přivedli lidi k pokání a záchraně. I když se satan stavěl proti nim, dílo vytrvale postupovalo a pravdu o příchodu Pána přijalo mnoho lidí.

Všude znělo poselství upozorňující hříšníky - jak nevěřící, tak členy církví - aby se zachránili před přicházejícím hněvem. Podobně jako Jan Křtitel, předchůdce Ježíše Krista, přikládali tito kazatelé "sekeru ke kořeni stromu" a vyzývali všechny, aby přinášeli ovoce hodné pokání. Jejich naléhavé volání tvořilo naprostý protiklad k ujišťování, že je klid a bezpečí, které znělo z kazatelen. Kdekoli poselství zaznělo, zasáhlo posluchače. Prosté, přímé svědectví Písma, které mocí Ducha svatého pronikalo do srdcí, mělo tak přesvědčující sílu, že mu dokázalo odolat jen málo lidí. Formální křesťany vyburcovalo z falešné jistoty. Začali si uvědomovat své odpadlictví, zesvětáčtělost a nevěru, svou pýchu a své sobectví. Mnozí lidé hledali Boha s lítostí a pokorou. Zájem, který tak dlouho zaměřovali na pozemské věci, upnuli nyní k nebi. Sestoupil na ně Duch svatý a oni se s rozcitlivělým a pokorným srdcem přidávali k voláni: "Bojte se Boha a dejte mu čest, neboť přišla hodina jeho soudu."

Nejeden hříšník se s pláčem ptal: "Co mám dělat, abych byl zachráněn?" (Sk 16,30) Lidé, kteří v minulosti nejednali čestně, se snažili odčinit spáchané křivdy. Všichni, kdo našli v Kristu pokoj, toužili, aby stejné požehnání zakusili také ostatní. Srdce rodičů se obracela k dětem a srdce dětí se obracela k rodičům. Mizely bariéry, které vytváří pýcha a nezájem. Lidé upřímně vyznávali své nedostatky a členové rodin usilovali o záchranu svých nebližších a nejdražších. Často zněly přímluvné modlitby. Všude lidé opravdově volali k Bohu. Někteří zápasili celou noc v modlitbě o ujištění, že jim Pán odpustil hříchy nebo za obrácení příbuzných či známých.

Na shromáždění adventistů přicházely zástupy lidí všech vrstev. Bohatí i chudí, lidé vysoce postavení i prostí chtěli z různých důvodů sami slyšet učení o druhém příchodu. Pán zadržoval projevy nepřátelství, když jeho služebníci vysvětlovali důvody své víry. Často to byly slabé nástroje, ale Boží Duch dodal pravdě sílu. Shromáždění návštěvníci cítili přítomnost andělů a počet věřících každý den rostl. Velké zástupy posluchačů s napětím a bez dechu sledovaly důkazy o brzkém příchodu Ježíše Krista. Zdálo se, že se nebe přiblížilo k zemi. Boží působení vnímali mladí i staří. Lidé se vraceli do svých domovů a nahlas chválili Boha. Jejich šťastné hlasy zněly tichem noci. Kdo se zúčastnil těchto shromáždění, nedokázal na to nikdy zapomenout.

Hlásání přesného data Kristova příchodu narazilo na velký odpor u mnoha lidí ze všech vrstev, od duchovních až po nejtroufalejší hříšníky. Splnila se slova proroctví: "Ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." (2 Pt 3,3.4) Mnozí křesťané, kteří prohlašovali, že milují Spasitele, tvrdili, že nejsou proti učení o druhém příchodu, že jsou jen proti stanovení data. Bůh však viděl, co je v jejich srdci. Nechtěli slyšet o tom, že Kristus přijde, aby spravedlivě soudil. Byli to nevěrní sluhové, jejich činy nemohly obstát před zkoumavým Božím pohledem. Měli strach setkat se se svým Pánem. Stejně jako Židé v době Kristova prvního příchodu nebyli ani oni připraveni uvítat Pána Ježíše. Nejen že nechtěli slyšet jasné důkazy z Písma, ale navíc se vysmívali lidem, kteří Pána čekali. Satan a padlí andělé jásali a posmívali se Kristu a jeho andělům, že lidé, kteří si říkají Boží lid, ho miluje tak málo, že po jeho návratu netouží.

"Nikdo nezná den ani hodinu," zněla nejčastější námitka lidí, kteří odmítli adventní poselství. Písmo říká: "O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám." (Mt 24,36) Lidé, kteří očekávali svého Pána, tento text vysvětlovali prostě a přiléhavě, dokládali, že si je jejich odpůrci nesprávně vykládají. Uváděli slova, která Pán Ježíš pronesl během památné rozmluvy se svými učedníky na Olivové hoře, když odešel naposledy z chrámu. Učedníci se tehdy ptali: "Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?" Pán Ježíš jim představil znamení a řekl: "Až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi." (Mt 24,3.33) Jeden výrok Spasitele nesmíme vykládat tak, aby odporoval jinému výroku. I když nikdo nezná den a hodinu Kristova příchodu, Pán nás poučuje a vyzývá, abychom poznali, kdy se určená doba blíží. Písmo nás dále učí, že nebrat vážně Kristovo upozornění a odmítat nebo ignorovat, že se blíží doba jeho příchodu, by pro nás bylo stejně tragické, jako bylo tragické pro současníky Noeho, že nevěděli, kdy nastane potopa. Podobenství, které srovnává věrného a nevěrného služebníka, uvádí, jak dopadne ten, který si v srdci říká: "Můj pán dlouho nejde." Ukazuje, jak bude Ježíš Kristus posuzovat a odměňovat ty, kdo jsou bdělí a hlásají jeho příchod, i ty, kdo jej popírají. "Bděte tedy!" řekl. "Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí." (Mt 24,42.46) "Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu." (Zj 3,3)

Apoštol Pavel mluví o lidech, pro které příchod Pána Ježíše nastane neočekávaně. "Den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat: 'je pokoj, nic nehrozí', tu je náhle přepadne zhouba... a neuniknou." Pro ty, kdo berou Kristovo varování vážně, dodává: "Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě." (1 Te 5,2-5)

Ukazovali, že Písmo neomlouvá lidskou nevědomost, že příchod Pána Ježíše je blízko. Kdo však hledal jen důvod, aby mohl pravdu odmítnout, ten si zacpával uši, aby vysvětlení neslyšel. Výrok: "Nikdo nezná dne ani hodiny" opakovali dále otevření posměvači, ale i domnělí Kristovi služebníci. Když se lidé probudili a začali se ptát na cestu k záchraně, postavili se představitelé církví mezi ně a pravdu a pokoušeli se uklidnit jejich obavy nesprávným výkladem Božího slova. Nevěrní "strážní" se tak připojili k největšímu podvodníkovi a volali: "Klid, pokoj", když Bůh nemluví o pokoji. Jako farizeové v době Pána Ježíše odmítali mnozí vejít do nebeského království a bránili jiným, kteří tam vejít chtěli. Bůh bude brát tyto lidi k odpovědnosti za ty, kteří zahynou.

Jako první obvykle přijali poselství ti nejpokornější a nejvíce odevzdaní Bohu. Lidé, kteří zkoumali Bibli, museli nutně poznat, že obecné názory na proroctví odporují Písmu a že lidem, kteří nepodléhají vlivu duchovenstva a sami zkoumají Boží slovo, stačí, aby porovnali adventní poselství s Písmem a poznají, že pochází od Boha.

Mnohé pronásledovali jejich nevěřící bratři. Aby neztratili postavení ve sboru, nechávali si někteří lidé své přesvědčení pro sebe. Jiní ovšem cítili, že jim věrnost Bohu nedovoluje, aby tajili pravdu, kterou jim Bůh svěřil. Mnoho lidí bylo z církví vyloučeno jen proto, že přiznali svou víru v druhý příchod Ježíše Krista. Lidé, kteří prošli takovou zkouškou víry, si vážili slov proroka: "Říkávají vaši bratři, kteří vás nenávidí, kteří vás vypovídají pro mé jméno: 'Ať se Hospodin oslaví, ať vidíme vaši radost!' Ale budou zahanbeni." (Iz 66,5)

Andělé s hlubokým zájmem sledovali, jaký výsledek přinese hlásání varovného poselství. Když církve všeobecně poselství odmítaly, andělé se smutně odvraceli. Mnozí lidé však neměli příležitost projevit svůj postoj k adventnímu poselství. Mnohé svedli jejich manželé, manželky, rodiče nebo děti, aby uvěřili, že už poslouchat takové kacířství, jakému učí adventisté, je hřích. Andělé dostali příkaz, aby takové jedince věrně sledovali, mělo je ozářit ještě další světlo od Božího trůnu.

Lidé, kteří poselství přijali, toužebně očekávali příchod svého Spasitele. Doba, kdy očekávali, že se s ním setkají, byla blízko. Blížili se k určenému času se slavnostním klidem. Žili ve společenství s Bohem, v předchuti pokoje, který budou prožívat během nádherné budoucnosti. Žádný, kdo prožil tuto naději a víru, nezapomene na nádherné hodiny čekání. Už několik týdnů před stanovenou dobou dala většina věřících stranou veškerou světskou činnost. Upřímní věřící pečlivě zkoumali každou myšlenku a každý pocit, jako by leželi na smrtelné posteli a měli v několika málo hodinách naposledy zavřít oči. Nevyráběli si žádné "šaty pro nanebevzetí" (viz Dodatek č. 36). Všichni ovšem cítili potřebu vnitřní jistoty, že jsou připraveni setkat se s Pánem Ježíšem. Za bílý šat považovali čistotu duše, povahu očištěnou od hříchu krví Ježíše Krista. Kéž by Boží lid projevoval stejnou upřímnost a opravdovou víru i dnes. Kdyby se stále tak pokořoval před Pánem a vysílal své prosby k trůnu milosti, měl by nyní mnohem bohatší zkušenosti, než má. Boží lid se málo modlí, málo si uvědomuje své hříchy a projevuje nedostatek živé víry. Proto mnozí přijímají tak málo milosti, kterou tak štědře nabízí náš Vykupitel.

Bůh chtěl vyzkoušet svůj lid. Jeho ruka zakryla chybu, která vznikla při výpočtu prorockých období. Adventisté chybu neobjevili, neobjevili ji ani nejučenější z jejich odpůrců. I oni přiznávali: "Váš výpočet prorockých období je správný. Dojde k nějaké velké události, nebude to však ta, kterou předpovídá pan Miller, jedná se o obrácení celého světa a ne o druhý příchod Kristův." (viz Dodatek č. 37)

Očekávaná doba minula a Kristus nepřišel, aby vysvobodil svůj lid. Lidé, kteří s upřímnou vírou a láskou očekávali svého Spasitele, zažili trpké zklamání. Boží záměr se však splnil. Bůh vyzkoušel srdce těch, kdo tvrdili, že čekají na Kristův návrat. Mnohé z nich nevedly jiné pohnutky než strach. Víra, kterou vyznávali, nezasáhla jejich srdce ani nepřinesla změnu jejich života. Když očekávaná událost nenastala, prohlašovali, že nejsou zklamáni, že nikdy nevěřili, že Kristus přijde. Byli mezi prvními, kteří se posmívali bolesti opravdově věřících.

Pán Ježíš a zástupy nebešťanů sledovali s láskou a soucitem zkoušené a zklamané věřící. Kdyby mohl být odhalen závoj, který odděluje viditelný svět od neviditelného, lidé by viděli anděly, jak chrání tyto věrné jedince před satanovými útoky.