Home ] Up ] The Controversy ] Online Books ] Study the Word! ] GOD's Health Laws ] Religious Liberty ] Links ]

 

11. Protest knížat


Jedním z nejskvělejších svědectví, která kdy zazněla ve prospěch reformace, byl protest německých křesťanských knížat na sněmu ve Špýru roku 1529. Odvaha, víra a pevnost těchto Božích mužů vydobyly pro následující staletí svobodu myšlení a svědomí. Jejich protest dal reformační církvi název protestantská. Základní myšlenky jejich protestu tvoří „nejvlastnější podstatu protestantizmu . (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)

Pro reformaci nastalo chmurné, hrozivé období. Přes wormský edikt, který postavil Luthera mimo zákon a zakazoval šířit jeho učení nebo mu věřit, vládla v německé říši dosud náboženská snášenlivost. Boží prozřetelnost zadržovala síly, které se stavěly proti pravdě. Karel V. chtěl reformaci rozdrtit, ale pokaždé, když se rozpřáhl, aby udeřil, byl nucen úder zadržet. Znovu a znovu se již zdálo, že nevyhnutelně přichází konec pro všechny, kdo se opovážili postavit se proti Římu, ale v rozhodný okamžik se na východní hranici objevila turecká vojska, podruhé vyhlásil německému císaři válku francouzský král nebo dokonce sám papež, žárlivý na jeho rostoucí vliv. Zatímco zuřily šarvátky a rozbroje mezi národy, mohla reformace sílit a šířit se.

Nakonec však katoličtí panovníci urovnali své spory, aby mohli proti reformátorům zakročit společně. Sněm ve Špýru, konaný v roce 1526 poskytl každému státu plnou svobodu ve věcech náboženských až do svolání všeobecného koncilu. Jakmile však pominula nebezpečí, která vedla k tomuto ústupku, svolal císař v roce 1529 do Špýru druhý sněm, který měl kacířství vyhladit. Na něm měla být knížata pokud možno pokojným způsobem přivedena k tomu, aby se postavila proti reformaci. Kdyby se to nepodařilo, byl Karel připraven sáhnout po meči.

Zastánci papeže jásali. Přišli do Špýru ve velkém počtu a veřejně projevovali své nepřátelství vůči reformátorům a všem, kdo stáli na jejich straně. Melanchton o tom řekl: „Jsme vyvrheli a smetí světa. Kristus však shlédne na svůj ubohý lid a zachrání ho. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Evangelická knížata, která se sněmu účastnila, nesměla nechat kázat evangelium ani ve svých domovech. Obyvatelé Špýru však toužili po Božím slově a přes zákaz se v tisících shromažďovali k bohoslužbám, které se konaly v kapli saského kurfiřta.

To uspíšilo příchod rozhodné chvíle. Císař poslal sněmu poselství, v němž ho žádal, aby zrušil usnesení zaručující svobodu svědomí, protože toto usnesení přineslo velké nepořádky. Tento svévolný počin císaře pobouřil evangelíky a vzbudil v nich obavy. Jeden z nich řekl: „Kristus znovu upadl do rukou Kaifáše a Piláta. Obhájci papežství se rozzuřili. Jeden fanatický katolík prohlásil: „Turci jsou lepší než luteráni, protože Turci dodržují postní dny, kdežto luteráni je nezachovávají. Budeme-li muset volit mezi Písmem svatým a starými církevními bludy, zavrhneme raději Písmo svaté. Melanchton k tomu poznamenal: „Každý den zde na sněmu hodí Faber po nás, evangelících, nějaký nový kámen. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)

Náboženská tolerance byla zaručena zákonem a evangelické státy byly odhodlány postavit se proti porušování svých práv. Luther, pro něhož ještě stále platila klatba wormského ediktu, se nesměl sněmu ve Špýru zúčastnit. Jeho místo však zaujali jeho spolupracovníci a šlechtici, které Bůh povolal, aby hájili Boží věc v tak nebezpečné době. Šlechetný Bedřich Saský, bývalý Lutherův ochránce, zemřel, avšak vévoda Jan, jeho bratr a nástupce, uvítal reformaci s radostí. I když chtěl mít klid a pokoj, projevil velkou rozhodnost a odvahu ve všem, co se týkalo víry.

Kněží požadovali, aby se státy, které přijaly reformaci, bezpodmínečně podrobily římské pravomoci. Reformátoři naproti tomu žádali svobodu, která jim byla předtím zaručena. Nemohli souhlasit s tím, že by Řím měl znovu vládnout nad státy, které tak radostně přijaly Boží slovo.

Nakonec byl podán kompromisní návrh, aby v těch zemích, kde se reformace ještě neprosadila, byl přísně dodržován wormský edikt, a „v těch státech, kde se lid od něho odchýlil a kde nelze vynutit jeho dodržování bez nebezpečí vzpoury, aby nezaváděli žádné nové reformy, nedotýkali se sporných bodů, nestavěli se proti sloužení mše a nepřipustili, aby římští katolíci přijímali luteránství. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Tato opatření sněm schválil k velké radosti katolických kněží a prelátů.

Kdyby dodržování tohoto ediktu bylo vynuceno, „nemohla by se reformace ani šířit tam, kde je dosud neznáma, ani by se nemohla upevnit na dobrých základech tam, kde se již rozšířila. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Svoboda projevu by byla potlačena. Nebylo by dovoleno přestoupit na jinou víru. A od přívrženců reformace se žádalo, aby se těmto omezením a zákazům ihned podřídili. Zdálo se, že svět bude brzy připraven o jakoukoli naději. „Znovuzavedení nadvlády Říma... by nezbytně znamenalo návrat starých zlořádů a pak už by se jistě našla příležitost, „aby se dokončila zkáza díla, ostatně již silně otřeseného fanatizmem a rozkolem. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)

Když se evangelíci sešli, aby se radili, díval se jeden na druhého se strachem a obavami v očích. Jeden se ptal druhého: „Co máme dělat? Šlo o otázky důležité pro celý svět. „Mají se vůdci reformace podřídit a přijmout edikt? Jak snadno mohli v tak těžké a rozhodné chvíli sklouznout na nesprávnou cestu. Kolik přijatelných záminek, výmluv a důvodů mohli najít pro to, že je nutné se podrobit. Luteránská šlechta měla zaručenu svobodu vyznání. Stejné právo měli i všichni jejich poddaní, kteří ještě před vydáním tohoto dekretu přijali reformační víru. Copak se s tím nemohli spokojit? Kolika nebezpečím by se mohli vyhnout, kdyby se podrobili. Do kolika neznámých nebezpečí a sporů je neochota poslechnout přivede? Kdo ví, jaké možnosti přinese budoucnost? Proto přijměme olivovou ratolest míru, kterou Řím podává a zacelme rány Německa. Podobnými argumenty mohli reformátoři ospravedlnit svůj souhlas s postupem, který by jistě v krátké době vedl k porážce jejich věci.

Naštěstí rozeznali, z jakého principu vychází navrhované řešení, a jednali na základě své víry. O jaký princip šlo? O právo Říma znásilňovat svědomí a zakazovat svobodné studium. Což se jim a jejich protestantským poddaným nenabízela náboženská svoboda? Ano, ale jen jako zvláštní výhoda vyjádřená daným ujednáním, nikoli jako právo. Pro všechny ostatní, kteří nebyli do ujednání zahrnuti, měla platit velká zásada moci - pro svědomí není místa, Řím je neomylným soudcem a je nutné jej poslouchat. Přijetí navrhované dohody by znamenalo, že náboženská svoboda se bude vztahovat jen na reformované Sasko, a v celém ostatním křesťanském světě bude studium Písma a vyznávání reformační víry zločinem a bude trestáno vězením a smrtí na hranici. Mohou souhlasit, aby náboženská svoboda platila jen někde? Mohou souhlasit s prohlášením, že reformace už nesmí získat žádného přívržence, a připustit, že tam, kde Řím vládne v této chvíli, bude vládnout na věky? Mohli by pak reformátoři tvrdit, že jsou nevinní krví stovek a tisíců lidí, kteří v důsledku tohoto ujednání přijdou o život v papežem ovládaných zemích? Znamenalo by to zradu věci evangelia a svobod křesťanstva v nejrozhodnějším okamžiku.„ Rozhodli se raději obětovat všechno, i své státy, své koruny a své životy„. (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)

Knížata se dohodla: Odmítneme toto nařízení, v otázkách svědomí nerozhoduje většina.„ Prohlásili: Za klid a pokoj, kterým se těší říše, vděčíme nařízení z roku 1526. Jeho zrušení by v Německu způsobilo rozbroje a rozkol. Sněm nemá právo zrušit náboženské svobody, dokud se nesejde koncil.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Povinností státu je chránit svobodu svědomí a tam také končí jeho pravomoc v náboženských otázkách. Každá vláda, která se pokouší usměrňovat nebo vynucovat náboženské přesvědčení mocí, opouští zásadu, za níž tak šlechetně bojovali evangeličtí křesťané.

Zastánci papežství se rozhodli, že potlačí to, co nazývali nebezpečnou tvrdošíjností„. Nejdříve se pokusili způsobit rozkol mezi přívrženci reformace a zastrašit všechny, kdo se pro ni dosud otevřeně nevyslovili. Nakonec byli před sněm pozváni zástupci svobodných měst a měli prohlásit, zda přistoupí na podmínky návrhu. Žádali o odklad, avšak nadarmo. Když měli přísahat, téměř polovina se jich postavila na stranu reformátorů. Lidé, kteří odmítli obětovat svobodu svědomí a právo samostatně myslet, dobře věděli, že se tímto svým postojem vystavují budoucí kritice, odsouzení a pronásledování. Jeden z delegátů řekl: Musíme buď zapřít Boží slovo, nebo se nechat upálit.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5.)

Král Ferdinand, který zastupoval na sněmu císaře, viděl, že nařízení by vyvolalo vážné neshody, nebude-li možné přimět knížata, aby je přijala a podporovala. Pokusil se je přesvědčit, dobře totiž věděl, že použití násilí proti takovým mužům by jen stupňovalo jejich odhodlanost. Prosil knížata, aby přijala nařízení, a ujišťoval je, že císař s nimi bude spokojen.„ Tito věrní mužové však uznávali moc, která převyšuje všechny pozemské vládce. Klidně odpověděli: Uposlechneme císaře ve všem, co může přispět k zachování pokoje a ke cti Boží.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)

Nakonec král oznámil před sněmem kurfiřtovi a jeho přátelům, že edikt bude vydán formou císařského nařízení„ a že jim nezbývá nic jiného než se podřídit většině„. Po tomto vyhlášení král opustil shromáždění, aniž poskytl zastáncům reformace příležitost, aby o něm mohli jednat nebo na ně odpovědět. Nadarmo vyslali poselstvo ke králi s prosbou, aby se vrátil.„ Na jejich námitky král jen odpověděl: Je to hotová věc. Nezbývá, než se podrobit.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)

Císařská strana byla přesvědčena, že evangelická knížata se budou držet Písma svatého jako nadřazeného nad lidské nauky a požadavky. Věděli, že kdekoli přijmou tuto zásadu, tam bude papežství nakonec svrženo. Avšak jako tisíce lidí, kteří přišli po nich, viděli jen to, co je možno vidět očima„, a namlouvali si, že věc císaře a papeže stojí dobře, kdežto věc reformátorů je na tom špatně. Kdyby zastánci reformace spoléhali na lidskou pomoc, byli by opravdu bezmocní, jak si to jejich nepřátelé mysleli. I když byli početně slabí a odporovali Římu, byli silní. Odvolali se od sněmu k Božímu slovu, a od císaře Karla k Ježíši Kristu, Králi králů a Pánu pánů.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)

Když Ferdinand odmítl brát ohled na jejich přesvědčení v otázce svědomí, rozhodla se knížata, že nebudou dbát jeho nepřítomnosti a předloží neprodleně svůj protest národnímu sněmu. Sepsali slavnostní prohlášení a předložili ho sněmu. Prohlášení znělo:

Protestujeme tímto před Bohem, naším jediným Stvořitelem, Ochráncem, Vykupitelem a Spasitelem, jenž bude jednoho dne naším Soudcem, a před všemi lidmi a před veškerým stvořením, že my, za sebe i za svůj lid, v žádném případě nesouhlasíme s navrhovaným nařízením a nepřipojíme se k ničemu, co se jakkoli příčí Bohu, svatému Božímu slovu, našemu pravému svědomí, spáse našich duší...

Neschvalujeme vyhlášené nařízení. Jsme si jisti, že když všemohoucí Bůh povolá nějakého člověka, aby poznal Boha, přesto tento člověk nemůže Boha poznat... Bezpečné učení je jen to, které se shoduje s Božím slovem... Pán zakazuje hlásání každého jiného učení... Písmo svaté má být vykládáno jinými, jasnějšími texty bible... tato svatá kniha je pro křesťana nezbytná, je snadná k pochopení a jejím posláním je odstraňovat temnotu. Jsme rozhodnuti z Boží milosti zachovávat ryzí a výlučné hlásání jen Božího slova, tak jak je obsaženo v biblických knihách Starého a Nového zákona, a nepřipustit, aby se k němu cokoli přidávalo, co by mu mohlo odporovat. Toto slovo je jediná pravda. Je bezpečným měřítkem veškerého učení a života a nemůže selhat nebo nás zklamat. Kdo staví na tomto základě, odolá všem pekelným mocnostem a všechna lidská marnost, která se proti němu postaví, padne před Boží tváří.

Z toho důvodu odmítáme jho, jež se na nás vkládá... Současně očekáváme, že Jeho císařská Milost se vůči nám zachová jako křesťanský vládce, který miluje Boha nade vše. Prohlašujeme, že budeme ochotně projevovat jemu i vám, milostiví páni, lásku a poslušnost, jak je naší spravedlivou a pravou povinností.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)

Protest zapůsobil na sněm hlubokým dojmem. Většina členů sněmu žasla nad smělostí protestujících a naplnily je obavy. Budoucnost se jim jevila jako bouřlivá a nejistá. Rozkol, nesváry a krveprolévání se zdály neodvratitelné. Avšak zastánci reformace, jisti si spravedlností své věci a spoléhající na ruku Všemohoucího, byli plni odvahy a odhodlání„.

Zásady obsažené v tomto proslulém protestu... jsou nejvlastnější podstatou protestantizmu. Tento protest se staví proti dvojímu lidskému zneužíváni moci ve věcech víry: prvním je zasahování státních úřadů do náboženských otázek a druhým je samozvaná moc církve. Na místo těchto zlořádů klade protestantizmus právo svědomí nad moc úřadů a autoritu Božího slova nad moc církve. Především odmítá světskou moc v duchovních věcech a odvolává se na slova apoštolů: „Lépe je poslouchat Boha než lidí. Nad korunu Karla V. vyvýšilo korunu Ježíše Krista. Šlo však ještě dále: vyhlásilo zásadu, že všechno lidské učení má být podřízeno Božímu slovu.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6) Kromě toho vyhlásili protestující své právo svobodně vyslovit své přesvědčení o pravdě. Budou nejen věřit Božímu slovu a poslouchat je, ale budou i učit tomu, co Boží slovo říká, a neuznávají právo kněží nebo úřadu proti tomu zasahovat. Špýrský protest je slavnostním vystoupením proti náboženskému útlaku a požadavkem na právo všech lidí uctívat Boha podle vlastního svědomí.

Protest byl veřejně vyhlášen. Vepsal se do paměti tisíců lidí a zaznamenaly ho nebeské knihy, odkud ho nemůže nikdo vymazat. Celé evangelické Německo přijalo protest jako vyjádření své víry. Všude lidé chápali toto prohlášení jako příslib nové a lepší doby. Jeden ze šlechticů řekl špýrským protestantům: Kéž Všemohoucí, který vám dal milost vyznat se tak důrazně, svobodně a neohroženě, vás zachová v této křesťanské pevnosti až po věčnost.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)

Kdyby si reformace po dosažení prvního úspěchu dovolila vyčkávat, až získá přízeň světa, zpronevěřila by se Bohu i sobě, a tím by si připravila vlastní zkázu. To, co tehdy prožili reformátoři, je poučením pro všechny následující věky. Satan působí proti Bohu a proti Božímu slovu stále stejným způsobem. Stejně jako v šestnáctém století staví se i dnes proti tomu, aby se Písmo svaté stalo měřítkem života. V naší době lidé odešli daleko od jeho učení a příkazů, a je třeba, aby se vrátili k vlastnímu základu protestantizmu - k bibli jako k jedinému pravidlu víry a života. Satan stále působí všemi svými prostředky, aby omezil náboženskou svobodu. Antikristovská mocnost, proti které vystoupili protestanté ve Špýru, se nyní pokouší s obnovenou silou znovu získat ztracenou vládu. Stejně neochvějná věrnost Božímu slovu, která se projevila v reformaci během tak kritické chvíle, je jedinou nadějí pro nápravu dnes.

Určitá znamení naznačovala, že protestantům hrozí nebezpečí. Jiná znamení však ukazovala, že Boží ruka ochrání věrné. V té době Melanchton ve spěchu provázel ulicemi Špýru směrem k Rýnu svého přítele Šimona Grynaea a naléhal na něho, aby prchl za řeku. Grynaeus byl tímto spěchem udiven a Melanchton mu na vysvětlenou řekl: Ukázal se mi jakýsi stařec, kterého jsem neznal, vážného a slavnostního vzezření, a řekl mi, že Ferdinand pošle za chvíli strážníky, aby Grynaea zatkli.„

Toho dne totiž Faber, přední obhájce papežství, ve svém kázání napadl Grynaea. Grynaeus se proti osočení ohradil a nakonec Faberovi vytkl, že hájí ohavné bludy„. Faber potlačil svůj hněv, ale ihned šel ke králi a získal od něho zatykač na nepohodlného heidelberského profesora. Melanchton nepochyboval o tom, že jeho přítele zachránil Bůh tím, že poslal jednoho ze svých andělů, aby ho varoval.„

Na břehu Rýna pak nehybně čekal, dokud proud řeky nezachrání Grynaea před jeho pronásledovateli. 'Konečně', zvolal Melanchton, když ho uviděl na protějším břehu, 'konečně je vytržen z krutých spárů lidí, kteří touží po nevinné krvi.' Když se Melanchton vrátil domů, dozvěděl se, že biřici, kteří pátrali po Grynaeovi, prohledali dům od půdy až po sklep.„ (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)

Reformace však měla ještě více zazářit před mocnými tohoto světa. Král Ferdinand odmítl evangelická knížata přijmout. Místo toho dostali příležitost předložit svou věc císaři a shromážděným církevním a státním hodnostářům. Císař Karel V. chtěl totiž urovnat spory, které zachvátily říší po vyhlášení protestu ve Špýru, a proto svolal do Augsburku sněm, kterému hodlal podle svého oznámení sám předsedat. Na tento sněm pozval představitele protestantů.

Reformaci hrozilo velké nebezpečí. Její přívrženci však svěřili svou věc Bohu a slíbili, že zůstanou evangeliu věrni. Saského kurfiřta jeho rádci varovali, aby na sněm nechodil. Tvrdili, že císař vyžaduje účast protestantských knížat, aby je vlákal do pasti. Jít a dát se zavřít do hradeb města a vydat se tak do rukou mocného nepřítele, to přece znamená riskovat všechno?„ Jiní však velkodušně prohlašovali: Ať se jen knížata chovají odvážně a Boží věc bude zachráněna.„ Bůh je věrný, neopustí nás,„ prohlásil Luther. (D'Aubigné, sv. 14, kap. 2.) Kurfiřt se vypravil do Augsburku i se svým doprovodem . Všichni byli seznámeni s nebezpečím, které jim hrozí. Mnozí se vydali na cestu s chmurami na čele a s obavami v duši. Luther, který je doprovázel až do Koburgu, povzbuzoval jejich slábnoucí víru tím, že jim zpíval chorál, který složil na tuto cestu: Hrad přepevný je náš Bůh.„ Povzbudivá píseň zahnala mnoho úzkostných předtuch, povzbudila mnohá skleslá srdce.

Evangelická knížata si přála předložit sněmu své názory systematicky seřazené a doložené důkazy z Písma. Přípravu dokumentu svěřili Lutherovi, Melanchtonovi a jejich spolupracovníkům. Takto vzniklé Vyznání přijali protestanté jako projev své víry a pak se sešli, aby tento významný dokument podepsali. Byla to slavnostní i nebezpečná chvíle. Reformátoři se obávali, aby věc reformace nebyla směšována s politickými otázkami. Měli za to, že reformace by měla působit jen vlivem, který vychází z Božího slova. Když chtěli Vyznání podepsat protestantští šlechtici, postavil se Melanchton proti tomu s odůvodněním: To je záležitost teologů a kněží, aby navrhovali tyto věci. Autoritu mocných země zachovejme pro jiné věci.„ Jan Saský se ohradil: Chraň Bůh, abyste z toho vylučovali mne. Jsem rozhodnut učinit to, co je správné, i kdyby mě to mělo stát korunu. Chci vyznávat Pána. Kurfiřtský klobouk a hermelín mi nejsou tak drahé jako kříž Ježíše Krista.„ Po tomto prohlášení vzal pero a podepsal se pod Vyznání. Jiný ze šlechticů vzal do ruky pero a řekl: Vyžaduje- li toho čest mého Pána Ježíše Krista, jsem ochoten... opustit statky a položit svůj život.„ A pak pokračoval: Spíše bych se vzdal svých poddaných a svých území a odešel ze země svých otců s holí v ruce, než bych přijal jiné učení, než které je obsaženo v tomto vyznání.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6) Takovou víru a odvahu měli tito Boží mužové.

Nadešla stanovená chvíle, kdy měli předstoupit před císaře. Karel V. přijal evangelické reformátory v sedě na svém trůnu a obklopený kurfiřty a knížaty. Evangelíci přečetli vyznání své víry. Před tak vznešeným shromážděním jasně vyložili pravdy evangelia a označili bludy katolické církve. Právem se tento den označuje za největší den reformace a jeden z nejslavnějších dnů v dějinách křesťanstva a lidstva.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7)

Jen několik let uplynulo od chvíle, kdy mnich z Wittenberka stál ve Wormsu sám před národní radou. Nyní stáli na jeho místě nejvznešenější a nejmocnější knížata říše. Lutherovi bylo zakázáno jet do Augsburku, byl tam však přítomen svými slovy a modlitbami. Jsem přešťastný,„ napsal, že jsem se dožil této hodiny, v níž byl Kristus veřejně vyvýšen tak vynikajícími vyznavači a v tak slavném shromáždění.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7) Tak se naplnila slova Písma: O tvých svědectvích před králi budu mluvit.„ (Žalm 119:46)

Za života apoštola Pavla se evangelium, pro které byl vězněn, dostalo právě Pavlovým uvězněním před knížata a šlechtu císařského města. Podobně i tehdy zněla v palácích zvěst, kterou císař zakázal hlásat z kazatelen. To, co mnozí pokládali za nevhodné, aby se říkalo poddaným, poslouchali nyní užaslí vládci a panstvo říše. Králové a šlechtici tvořili posluchačstvo, korunovaná knížata byla kazateli a předmětem kázání byla královská Boží pravda. Od apoštolských dob,„ poznamenal dobový spisovatel, se nepřihodilo nic většího, ani nezaznělo velkolepější vyznání.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7)

Všechno, co luteráni říkají, je pravda, to nemůžeme popřít,„ prohlásil jeden katolický biskup. Můžete rozumovými důkazy vyvrátit Vyznání, které přednesl kurfiřt a jeho druhové?„ zeptal se někdo doktora Ecka. Pomocí spisů apoštolů a proroků nikoli,„ zněla odpověď, avšak pomocí spisů církevních otců a vyjádření rad ano!„ Tazatel ovšem pokračoval: Rozumím, luteráni vycházejí podle vás z Písma, kdežto my stojíme mimo Písmo.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 8)
Některá další německá knížata se rozhodla pro reformovanou víru. Sám císař prohlásil, že články protestantů jsou ryzí pravda. Vyznání bylo přeloženo do mnoha jazyků a rozšířeno po celé Evropě. V dalších generacích je přijaly milióny lidí jako vyjádření své víry.

Věrní Boží služebníci však nemuseli pracovat sami. Když se proti nim spojovaly mocnosti a zlí duchové, Pán nezapomínal na svůj lid. Kdyby mohli vidět duchovním zrakem, viděli by jasné důkazy Boží přítomnosti a pomoci, jako prorok v pradávných dobách. Když Elizeův služebník upozorňoval svého pána na nepřátelské vojsko, které obklíčilo město a odřízlo jim všechny ústupové cesty, prorok se modlil: Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl.„ (2 Král 6,17) Najednou sluha viděl, že stráň je plná vozů a ohnivých koní. Nebeské vojsko stálo připraveno ochránit Božího muže. Tak andělé chrání ty, kdo pracují pro obnovu církve.

Luther důsledně prosazoval mimo jiné zásadu, že reformace nesmí žádat o podporu světskou moc a že nesmí být bráněná pomocí zbraní. Radoval se z toho, že evangelium vyznávají říšská knížata, když však knížata navrhovala vytvoření obranného svazu, prohlásil, že učení evangelia má hájit sám Bůh... Čím méně se bude do díla mísit člověk, tím mocněji zasáhne Bůh. Podle jeho názoru byla všechna navrhovaná politická opatření projevem nedůstojného strachu a hříšné nedůvěry„. (D'Aubigné, sv. 10, kap. 14)

Když se mocní nepřátelé spojovali, aby reformaci zničili, a když se zdálo, že se proti ní pozvedne tisíce mečů, Luther napsal: Satan stupňuje svou zuřivost. Bezbožní velekněží spřádají úklady, hrozí nám válka. Vybídněte lid, aby statečně bojoval před Božím trůnem vírou a modlitbou, tak aby naši nepřátelé, přemoženi Božím Duchem, byli přinuceni přistoupit na mír. Co hlavně potřebujeme, co hlavně musíme dělat, je modlit se. Oznamte lidem, že jsou nyní vystaveni ostří meče a satanově zlobě, a řekněte jim, ať se modlí.„ (D'Aubigné, sv. 10, kap. 14)

O něco později se Luther ještě jednou zmínil o svazu, který zamýšlela založit evangelická knížata, a prohlásil, že jedinou zbraní, kterou bychom měli používat, je meč Ducha„. V listě saskému kurfiřtovi napsal: Nemůžeme s dobrým svědomím schvalovat navrhovaný obranný svaz. Raději bychom desetkrát zemřeli, než abychom viděli, že pro věc evangelia byla prolita jediná kapka krve. Musíme být jako 'ovce vedené na zabití'. Musíme nést Kristův kříž. Vaše Výsost může být bez obav. Dosáhneme svými modlitbami více než všichni naši nepřátelé svým vychloubáním. Jen nepošpiňte své ruce krví svých bratrů. Jestliže císař žádá, abychom byli vydáni jeho soudům, jsme připraveni před ně předstoupit. Nemůžete bránit naši víru. Každý pro svou víru podstupuje vlastní nebezpečí.„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 1)

Ze skrytých modliteb vyšla síla, která v době velké reformace otřásla světem. V posvátném tichu vstupovali Boží služebníci na skálu Božích zaslíbení. V době zápasů v Augsburku se Luther každý den nejméně tři hodiny modlil a byly to právě hodiny nejvhodnější pro studium.„ Ve své soukromé světnici otevíral svou duši před Bohem slovy plnými úcty, strachu a naděje, jako když se mluví s přítelem„. Říkal: Vím, že jsi náš Otec a náš Bůh, a že zaženeš pronásledovatele svých synů, protože s námi jsi ohrožen i ty. Celá tato věc je tvá a jen z tvého donucení se jí účastníme. Braň nás tedy, Otče!„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6)

Melanchtonovi, kterého drtily obavy a úzkost, Luther napsal: Milost a pokoj v Kristu - v Kristu, říkám, ne na světě. Amen. Velice nenávidím ty nesmírné starosti, které tě stravují. Jde- li o nespravedlivou věc, opusť ji, jde-li však o věc spravedlivou, proč nevěříš slibům Pána, který nám přikazuje, abychom spali beze strachu?... Kristus neopustí dílo spravedlnosti a pravdy. Kristus žije, Kristus vládne, jakýpak strach tedy můžeme mít?„ (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6)

Bůh vyslyšel volání svých služebníků. Dal knížatům a duchovním milost a odvahu, aby zastávali pravdu proti vládcům tmy tohoto světa. Pán prohlásil: Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.„ (1 Petr 2,6) Protestantští reformátoři stavěli na Kristu a brány pekla je nemohly přemoci.